V letních měsících je program televize nezajímavý. Stále se opakující staré seriály střídá Černá kronika v podobě zpráv z domácích silnic. Z této šedi se vymykaly dva filmy i když také  reprízované: Šabachovy Pelíšky a Renčovi Rebelové. Oba filmy připomněly atmosféru a události jara a léta 1968 a 21. srpen a jeho následky.

Pelíšky končí vzkazem těm, kteří přesto, že nastávala opravdu všivá doba, zůstali a neemigrovali. Opět, stejně jako po roce 1948, odešla velká část elity národa. Pokud ne přímo elita, určitě ti odvážnější. Ti, kdo neodešli, nesli tíži 70. a 80. let. V roce 1968 se ještě lidé dokázali narovnat. Dalších 20 let, 1969-1989, byly roky, které páteř národa znovu ohnuly a pokřivily. Kádrováci, pohovory o souhlasu se vstupem vojsk, vyhazovy z práce, politické kádrové rezervy. Ti, kdo zůstali, zavřeli okna svých domů a bytů, seli trávníky a budovali zahradní jezírka. Ti statečnější poslouchali Svobodnou Evropu, někteří podepsali Chartu.

Po Listopadu a svobodných přibližně 20 letech (nezamlčuji, že v lecčems kostrbatých, ale zcela jistě svobodných), se opět atmosféra změnila. Svobody se nám ukrajuje na všech stranách. Ve jménu bezpečnosti kamery vidí i za záclony obývacích pokojů, mobily mohou být odposlouchávány téměř kdykoli a komukoli, státní zastupitelství se po emancipovaném soudnictví stalo pátou složkou moci, vláda řeší pseudoproblémy a nikoli problémy, zaměstnanců veřejného sektoru stále přibývá a vláda ve spolupráci a k radosti odborů je uplácí, (pardon, to bylo nekorektní vyjádření) platy se jim zvyšují. To vše něco stojí a tak se peníze nikoli státní, ale naše, vesele utrácejí a zadlužení každého z nás stoupá. To vše se děje za souhlasného přikyvování velké části veřejnosti, která je krmena pseudozprávami médií hlavního proudu. Většinové téma: potírání korupce a pomlouvání těch úspěšnějších. Teď momentálně přibyli imigranti, o nichž se ví nejméně 7, 8 let, kdy první lodičky přistály na Lampeduze. Z těchto témat se stalo ono pověstné zlaté tele, jemuž se všichni klaní. Pro zničení svobody nepřijíždějí tanky (zatím), ale přijímají se zákony. Kdo, jaké, jak zdůvodněné a komu prospěšné, se domýšlíme nebo dozvídáme ze zpráv na internetu. Proto zatím ještě lidé nezavírají okna. Internetové zprávy na rozdíl od tehdejší Svobodné Evropy nejsou slyšet.

Těchto pár slov není o politice. Tato slova jsou o rozumu. Pod pěnou zbytečných pseudozpráv se musíme naučit rozlišovat co je podstatné a co nikoli, co prospívá a komu, co se jeví prospěšným většině, ale obvykle je pouze líbivým pozlátkem, či je prospěšné pouze krátkodobě. Musíme se umět rozhodnout, kterou cestou se dát a kterou nikoli. Ta, která je třeba složitá, vede k naší osobní samostatnosti a nevede znovu do ohrady, i když natřené jinou než červenou barvou. Nezájem, lhostejnost, povrchnost, lenost a hloupost se zatím vždy vymstila. Současná doba není výjimkou.

Milena Kozumplíková