Každý občan ČR má volební právo. Říkat jim můžeme aktivní a pasivní. Každý může volit a může být volen.

Obě práva mají svoje mantinely. Aktivní vlastně pouze věkovou hranici. Pasivní je již determinováno více, ale  má být vykonáváno kromě všeho ostatního  bez špetky podezření, že je vedeno osobním či skupinovým prospěchem. Zákon o obcích i zákon o hlavním městě Praze (128/2000 Sb., 131/2000 Sb.) eliminují tuto možnost tím, že pasivní volební právo v komunálních volbách nemohou vykonávat zaměstnanci příslušné obce jak v oblasti samosprávy, tak přenesené působnosti státní správy.

Nijak se proto nebouří matrikářky, pracovníci stavebních odborů, ekonomové, sociální pracovníci či majetkáři žádné z radnic.
Jak je tomu ale u pracovníků příspěvkových organizací či akciových společností obce? Oni i jejich zaměstnavatelé, tzn. příspěvkové organizace typu Domů s pečovatelskou službou, Ošetřovatelských domovů, ale i škol, a akciové společnosti jakými jsou např. Technické služby, Správa zeleně, Správa bytového fondu, jsou zřizovány obcí a svým rozpočtem závislé na jejím rozpočtu. Některé sice v tzv. vedlejší hospodářské činnosti, ale přesto jsou závislé. Jejich zaměstnanci jsou v úplně stejném postavení, jako zaměstnanci radnice. Na tyto pracovní vztahy ale zákon nepamatuje. Proč? Mohu pouze spekulovat, že proto, že v době, kdy zákon vznikal,  byla většina příspěvkových organizací ještě organizační složkou a školy byly v kompetenci školských úřadů. A také asi proto, že obecně se počítalo s lidskou soudností.

Z výše řečeného je jasné, že zákon na tento střet zájmu nepamatuje. Ale veškeré konání občanů země nemůže být upraveno samými zákony. Vedle nich totiž existuje etika, korektnost, slušnost. A je na každém držiteli mandátu člena zastupitelstva, aby svoji situaci posoudil a dle svého úhlu pohledu, podle své etiky, korektnosti, slušnosti, se rozhodl. Je to asi těžké rozhodování. Touha po ovlivňování věcí veřejných je silná. U ambiciosních jedinců až nezkrotná. Ale každý se musí rozhodnout sám za sebe. Pokud tak neučiní, posunuje hranici politické kultury zase o kus níž.

Za dvacet let, kdy jsem se pohybovala v komunální politice na různých úrovních, jsem se s podobným případem setkala pouze jednou:  ředitel obecní akciové společnosti byl zvolen do zastupitelstva a poté do rady. Pozvala jsem si ho, sdělila mu svůj velmi pevný názor, že jeho pozice ředitele a radního je střetem zájmu a že by se měl rozhodnout, kterou z nich si ponechá.  Po týdnu mi přinesl rezignaci na svoje místo v akciové společnosti a byl dále velmi dobrým radním.  Tak jedná slušný, korektní člověk, který nechce zavdat ani nejmenší podezření ze střetu zájmu. Ale takových je velmi málo.

Poznámka redakce: Článek nebyl primárně psán na situaci ve Zlonicích. Je obecnějšího charakteru. Podklady pocházejí z příprav rozhovoru pro lokální časopisu Trojka (únor 2011).